Unicorn series, kapitola 4.

14. listopadu 2010 v 16:00 | Emik |  Texty
Poslední, závěrečnej díl xD
Warnings: yaoi a můj debilní překlad :P

Unicorn series, kapitola 4.

Amerika byl nadšený. Naprosto nadšený.
Druhý polibek s Anglií na něj skončil moc brzo, ale alespoň ho tentokrát druhý národ nepraštil.
Anglie na jeho polibek, k Alfredově spokojenosti, odpověděl. Když se odtrhli, Amerika se podíval dolů, na rudého, oddychujícího Arthura, a byl připravený uskutečnit další krok právě teď a tady, Arthur si najednou uvědomil kde jsou a zahanbeně ho odstrčil.
"T-ty...!..." zavrčel, ale těžký ruměnec na jeho tvářích sdělil Alfredovi, že mu polibek vlastně vůbec nevadil. "Co si myslíš, že-"
Alfred znovu zaútočil, protože už byl pevně ozhodnutý a slečna v nesnázích konečně také začala spolupracovat. Navíc byl příliš unesen Arthurovou vůní, aby se o to vůbec staral; hodlal ukončit tuhle válku přímo teď a přímo tady a-
Cvak!
Oba ztuhli, Alfred s rukami napůl pod Arthurovým tričkem a Anglie s rukama na cestě odstrčit pryč ty Alfredovy.
Oba se otočili doprava.
Tam stál rudnoucí Japonsko s foťákem v rukách a bílou páskou na čele. Na ní stálo něco v hiraganě, takže ani jeden z těch dvou to nepřečetl.
Japonsko. S foťákem.
A fotil je, zatímco...
"Oh, mě si nevšímejte" zamával na ně jednou rukou, pořád slušný a klidný jako vždycky "Jenom dělám jeden výzkum, i když jsem původně následoval Německo-san a Itálii-kun..."
Arthurova tvář byla tak červená, že by obstála proti Španělskovým rajčatům. Rozběhl se pryč tak rychle, až si Alfred myslel, že uslyší, jak se kvůli tomu hroutí nějaká bariéra.
Japonsko se zdál trochu vykolejen, když polovina jeho výzkumového materiálu vzala roha, ale nebylo to nic v porovnání s Alfedovým zklamáním.
Tohle rozhodně nebyl jeho šťastný den. Vůbec.
"Omlouvám se" Zamumlal Japonsko a rychle zmizel, nechávajíc za sebou zmateného a nespokojeného Ameriku.
"..." Alfred praštil rukou do země. "Já prostě vím, že za to můžou jednorožci!"
Což ho přivedlo do nynější, veselé situace. Rychle se vzpamatoval a momentální nepřítomnost Japonska mu hrála do karet. Teď prostě musel najít tu správnou cestu, jak se dostat k Arthurovým vitálním orgánům.
Takže Jednorožci nadále nebudou problém. Sežerte si tohle, bastardi!
Z toho důvodu teď, společně s Francií, stál před dveřmi Arthurova pokoje.
"Ujišťuji tě, mon ami, že tohle je ten správný způsob" Řekl Francis, přikyvujíc moudře, zatímco se snažil otevřít zámek. "Prostě na něj počkáš vevnitř, nahý, a vrhneš se na něj, jamile vejde do pokoje.. Není nic romantičtějšího, než milenec, čekající na tebe a chystající se tě ….!"
Amerika cítil jak mu rudnou tváře. "Já ho nechci ..." zamručel, snažíc se pomoct druhému národu se zámkem "Chci aby přestal vidět-"
"-jednorožce, jasně, cokoli, Ameriko" Francie obrátil oči v sloup, uvnitř vzdychajíc nad Alfredovou nechápavostí. "Aspoň dokud tomu věříš"
"Já na ně nevěřím, to on!" Odpověděl Alfred trochu zmateně. Potom pokrčil rameny a odstrčil Francii. "Nech mě to zkusit" přikázal. "Jsem hrdina, není nic, co bych nedokázal".
Francis se zaculil. "Kromě odemknutí zámku" dokončil.
"Jo, kromě... hej!"
"Ve~? Ameriko, bratříčku Francie, co děláte před Arthurovými dveřmi?"
Amerika s Francií sebou trhli a rychle se otočili, oba nasazujíc ten provinilý pohled někoho, kdo se zrovna chystal něco provést. Feliciano, stojící před nimi, na ně zmateně mrkal, ruce za zády.
"Absolutně nic!" Prohlásil Amerika, mávajíc rukou před sebe a tím ukazujíc Italovi sponku do vlasů, kterou se snažili otevřít zámek.
Francie nasadil smyslný výraz a marně se snažil přenést pozornost Itálie na něco jiného. Pokusil se ho chytit - Itálie ustoupil a kleknul si před zámek, odstrkujíc oba národy pryč.
"Oh, snažíte se odemknout jeho zámek~" znovu se jasně usmál. "Neříkej, že ti bratříček Francie poradil, ať jdeš dovnitř a nahý se vrhneš na Anglii? Mě to řekl taky, když jsem se ptal na tipy, aby si mě Německo všimnul~"
Amerika zamrkal, stále rudý, a stočil pohled na Francouze.
Francisův úsměv se rozehrál naplno (nehledě na otisk na tváři z toho, jak spadl na podlahu, když ho Itálie odstrčil). "Samozřejmě, Ita-chan!" mávnul rukou v širokém gestu. "L'amour pro ně také musí najít cestu!"
Itálie se zahihňal. "Ale děláte to špatně~! Pomůžu vám!"
Feliciano vytáhl z jeho kapsy něco, co vypadalo jako dlouhá sponka, ale delší a silnější, a vsunul to do zámku.
O dva malé pohyby zápěstím později se dveře otevřely.
"Tady~" zvolal, zřejmě dost spokojený sám se sebou. "Vy dva hlupáčci..."
Amerika s Francií zamrkali.
"Itálie! Co to děláš? Pospěš si!" Zpoza rohu se ozval hlas Německa a Itálie ustoupil zpět...
"Sì, Ludwig! Scusami! Už jdu!" odhopsal pryč, naprosto ignorujíc šokované pohledy klečících národů. Slyšeli ho křičet, když zahl za roh: "Hádej co dělá Amerika? To co jsem zkoušel udělat já, když jsem chtěl aby sis mě všímal~"
Amerika se praštil dlaní do čela, ruměnec se rozlévající po jeho tváři.
Ostuda. Ta ostuda. A to všechno jenom proto, že chtěl zachránit Anglii... ah, ale jenom kvůli tomu, že byl hrdina! Mohl přežít!
Francie ukázal neuvěřitelnou schopnost se vzpamatovat a stoupnul si, strkajíc nervózního Ameriku do místnosti. "Jen běž, Ameriko! Teď je to na tobě!"
A zavřel za ním dveře, nechávajíc ho samotného v Arthurovo pokoji.
Amerika šťastně zahučel, najednou se cítil váhavě a nejistě, když byl sám. Rozhodl se využít čas prohlédnutím Arthurovým věcí zatímco čekal.
Byly tu tři soupravy čajových šálků (kdo by si s sebou sakra bral tři soupravy na světové setkání?), náhradní oblečení a dokumenty pro Arthurův projev na summitu.
Nic zajímavého, takže sebou praštil na postel, nejistý, jestli se má vysléct teď, nebo počkat na Anglii.
Udělal kompromis a svléknul si bundu a tričko, ale kalhoty si nechal. Nechtěl vypadat nerozhodně, teď, když konečně zatočí s Arthurovým šílenstvím...
Teď, když bude mít svíjejícího se Anglii pod sebou, sténajícího, …..
Dveře se otevřely a Amerika se napřímil, zarudlý, s adrenalinem proudícím jeho žilami. Anglie se objevil ve dveřích, mračící se na ně, ale vypadalo to, že si nevšiml jeho přítomnosti v místnosti.
"Divný" zabručel, sundávajíc si vázanku "Myslel jsem, že jsem zamknul dveře, když-"
A pak přišel naprosto nedůstojný výkřik, když se otočil a spatřil Ameriku.
"Co tady sakra děláš?" křičel, vědom si toho, že Amerika je polonahý, a taky těch odhodlaných očí, zírajících do jeho duše, "Ty... tys odemknul zámek! Ty idiote! Ty-"
Potom zmlknul, protože Amerika, znuděný Arthurovým vřískáním, po něm opravdu skočil a políbil ho.
Jazyky se hladově propletly a Alfred natlačil Arthura proti zdi, ruce na jeho hrudi, strhávajíc jeho triko jedním plynulým pohybem, prsty potulující se po právě odhalené kůži, jeho brýle někam odlétávají, nepotřebné.
Arthur vydal sten hned jak Alfredovy rty opustily ty jeho, tvář rudá dvakrát tolik, jako jasný důkaz uznání a Amerika se zaculil v zadostiučinění.
Jo, tohle bylo perfektní.
Anglie myslel na něj. Žádné kreatury, žádné mýty, žádné víly.
Žádní blbí jednorožci.
"Al-" Arthur zalapal po dechu, když Alfredovy zuby našly úpatí jeho krku, a uchopil jeho ramena. "Alfred.."
Amerika neměl žádný důvod přestat. Snil o tomhle... Tak dlouho, kolik si troufnul uznat. Schovával tuhle touhu.
Arthurovy ruce se na něj taky přemístily, hrající si s jeho džínami a svlékající je. Alfred olíznul jeho napuchlé rty a napodobil druhý národ. Sundal Britovi džíny k jeho kolenům, zvedajíc Arthura a pokládajíc ho na matraci.
Potom bylo všechno směs kůží, žáru a rozkoše.
Jazyk kopírující tvar bradavky, zuby škrábající na jemné kůži krémové barvy, ruce prozkoumávající, dotýkající se, klouzající a uchopující. Vnikl dovnitř prstem, zatímco Arthur pod ním zalapal po dechu, zakňoural a nahlas zaklel, vydechujíc jeho jméno-
Tohle...
Alfred proklel rozkoš proudící jeho tělem, protože mu v přemýšlení vůbec nepomáhala. Ale s Anglií pod ním, svíjející se, jeden z jeho prstů hluboko v něm, tlačící proti něčemu, co ho nutilo divočet rozkoší, erekce tyčící se mezi jejich těly...
Tohle je perfektní.
Když vnikl dovnitř, pusunujíc se dokud tam nebyl celý, vydal ze sebe roztřesený vzdych.
Konečně učinil Arthura svým.
Roky a století strávili utíkáním od sebe, nadáváním, bojováním a konečně...konečně...
"Můj" zavrčel dychtivě, vytahujíc se na napůl ven a přirážejíc zpět dovnitř, hluchý k tlumenému výkřiku z Arthurovo rtů. "Můj, můj, můj..."
Každé slovo bylo přerušeno s úmyslně pomalým přírazem, rozkoš bzučící v jeho uších... ale musel vydržet, chtěl, aby Arthur šílel rozkoší, přivlastnit si ho, aby nezbylo nic pro ostatní-
"Ahn~ Al...prosím... silněji..."
Ale on pokračoval v pomalých pohybech, vychutnávající si každou sekundu, kousek po kouseku, s Arthurovýma rukama svírajícíma jeho záda jako podporu, nehty zatínající do jeho kůže, těsné sevření kolem jeho boků, a ten divoký pohled v těch zelených očích, to bylo dost na to, aby se zapomněl...
"Zatraceně, Alfrede, rychlejc nebo přísahám, že-"
A Alfred to prostě udělal.
Přirážejíc se silou dostačující na to, aby hýbal celou postelí, ztrácejíc tu poslední kontrolu, co měl nad svojí silou. Přirážel znovu a znovu, steny a vrčení opuštějíc jeho rty, jak poslouchal, poslouchal Anglii kňourajícího, křičícího a sténajícího...
Ten zvuk byl prostě tak sexy, tak silný, tak-
"Al..~ Milu-"
A byl hotový, bylo to bílé, žhavé, oslepující, a stěny kolem jeho erekce se stahovaly. Anglie přišel po něm. Jejich rty se znovu spojily, blokujíc Arthurova slova, a-
Zhroutil se na matrace s jednou rukou kolem Arthurových ramen, prsty přívětivě pálící. Přitisknul se blíž k druhému národu, který zíral na strop, prudce oddechujíc.
"Mmmm... cos' říkal?" zeptal se a cítil, jak se mu klíží víčka, jak byl slabý z orgasmu. A jak mužný, hrdinský orgasmus to byl, byla jeho poslední myšlenka, když upadl do hlubokého spánku, aniž by vůbec slyšel Arthurovu odpověď.
Alfred se vzbudil následující ráno, se skvělým a naprostým pocitem vítězství.
Ah, jak nádherné ráno, ptáčci cvrlikají a světlo probleskuje oknem. Jeho jsou svaly odpočaté a s vědomím, že je ten nejlepší hrdina všech dob.
Zbavil se jeho hlavního protivníka, Anglie byl jeho a jenom jeho, a jediná věc co ještě musel udělat bylo navléct Anglii do dámských šatů, pro jejich další milování.
Oh, jasně, podruhé bude dvojnásobný hrdina...
Převrátil se na posteli, očekávajíc, že po jeho boku uvidí Arthura, možná stále spícího, protože Anglie byl doopravdy nádherný, když spal, odpočatý, bez starostí a bez nakrčeného obočí.
V pohodě.
Naneštěstí, realita nebyla jako jeho sny. Jinak by mu svět uvařil hamburgry a Anglie... By se pro něj oblékl.
Amerika se otočil, snažíc se neudělat žádný zvuk, a uviděl Anglii stojícího u okna.
Usmíval se.
A poplácával vzduch.
"V pořádku, ještě pořád spí" zašeptal, pochechtávajíc se na prázdný vzduch. "Ne že by tě doopravdy nenáviděl. Myslím, že to byl jeho roztomilý způsob...žárlivosti" Anglie potřásl hlavou, hlas téměř láskyplný, když dodal "Myslím, že můžu přijmout tuhle jeho stránku".
Amerika zamrkal.
Pak zamrkal znovu.
Jeho vnitřní já, které znělo navlas jako Francisův hlas, mu šťastně připomnělo 'No, vlastně, nikdy si s jistotou nevěděl, jestli byl předtím panic'.
Protože to vypadalo, že Anglie pořád vidí jednorožce. A poplácává je. A zatraceně s nimi mluví.
Jednorožci, nakonec, vyhráli válku na celé čáře.
Amerika praštil hlavou o polštář, vědom si toho, že neviditelný jednorožec se teď může pravděpodobně potrhat smíchy.
Zasraní jednorožci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lillit Lillit | E-mail | Web | 14. listopadu 2010 v 17:29 | Reagovat

Příště přidej k varování ,,nepít" xDDD ten konec xDDD

2 AniZu ☆ AniZu ☆ | Web | 14. listopadu 2010 v 18:25 | Reagovat

UÁÁÁÁ!!! dekuju že si mé žádosti vyhověla ^^  ^^  to je upe booožíííí!!!

3 Emik Emik | Web | 14. listopadu 2010 v 19:15 | Reagovat

[1]: Můžu to tam připsat XDD

[2]: Nemáš vůbec zač xD

4 Lillit Lillit | E-mail | Web | 14. listopadu 2010 v 19:22 | Reagovat

[3]: Ale ne, jen ať ostatní taky musí utírat obrazovku od pití >:D xD

5 Emik Emik | Web | 14. listopadu 2010 v 19:45 | Reagovat

[4]: Jak myslíš xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama